Přibližně dvě třetiny násilně vystěhovaných lidí jsou podle Úřadu vysokého komisaře OSN přesídleny v rámci hranic rodného státu. Vnitřní přesídlenci musí opustit svoje domovy nejčastěji v důsledku válečných konfliktů, ale také přírodních katastrof, klimatických změn, nebo realizace developerských projektů. Mezi země s nejvíce vnitřními vysídlenci patří Súdán, Somálsko, Kolumbia, ale také Demokratická republika Kongo nebo Srí Lanka.

Mileinis je 15 let. Narodila se v La Gabarra v Kolumbii. Již v osmi letech musela spolu se svojí mámou, dvěma sestrami a bratrem opustit rodné město. „Řekli mámě, že musíme opustit město, protože byla obviněna z toho, že je milenka šéfa guerilly. Při útěku jsme zapomenuli i tašku s prádlem,“ vzpomíná dívka, která je dnes bez nohy. Šlápla na minu. Díky bratrovi se ale vyhnula prodeji vlastního těla, který je u přesídlenkyň běžný. Prodávala jen loterii. Ženy v Kolumbii představují kolem 60 % přesídlenců. Unikají, protože jim ozbrojené skupiny zavraždily manžela, chtějí uchránit děti před sexuálním zneužíváním, nebo před rekrutováním ozbrojenými skupinami.

„Pamatuji si, když přišli do naší vesnice členové guerilly, ukazovali mně a mojí sestře, jak fungují pistole. Řekli nám tehdy, že když nám bude 14 let, vezmou si nás k nim,“ popisuje Mileinis své vzpomínky. Do guerilly ji nikdy nerekrutovali. Po několika letech se spolu s rodinou vrátila do rodné vesnice. Ta byla úplně zničena, život v ní museli začít nanovo. Mnoho přesídlenců v Kolumbii ale nemá takové štěstí. Častěji se stává, že utíkají z místa na místo, třeba vůbec netušíc, čím se provinili.

Sní o zlatě

Oblast Kavkazu je také plná vnitřních přesídlenců – lidí bez skutečného doma, kteří všechno zanechali v domech, z nichž museli odejít. V Gruzii žije kolem 300 tisíc přesídlenců, kterých vyhnali ruští vojáci během bojů v Jižní Osetii, nebo byli nuceni opustit domovy při konfliktu s Abcházií. V Ázerbájdžánu došlo v důsledku ozbrojeného konfliktu o Náhorní Karabach v první polovině 90. let k vysídlení více než jedné desetiny obyvatelstva země.  Stejně jako Gruzínci, ani většina vysídlených Ázerbájdžánců se nemůže vrátit do svých domovů, protože ty jsou pořád okupovány nepřítelem nebo jednoduše lehly popelem. Jedním z přesídlenců je i Elshad, který chodil teprve do druhé třídy, když musel nuceně opustit rodnou vesnici. V rodné vsi měli dům o dvou patrech a šestnácti pokojích, který obklopovala zahrada s ovocnými stromy. Jeho otec i matka byli vzdělaní lidé, pracovali ve státní správě. To vše skončilo spolu s konfliktem a nuceným přesídlením. Dnes bydlí v bývalé pionýrské ubytovně v uprchlickém táboře.

Už nemají 16 pokojů, ale pouze 4, které nyní obývá už jen Elshad a jeho rodiče. Elshad se stal učitelem a upřímně svoji profesi nesnáší, jelikož bylo učitelství pouze strategickou volbou v prostředí vysoké nezaměstnanosti a finanční nejistoty. Té se ale stejně úplně nevyhnul, protože stát přesídlencům nedává příliš a často dává se zpožděním. Elshad proto sní o zlatě. Věří, že jednou, a bude to brzy, najde poklad. A pak se jeho život začne konečně ubírat směrem, kterým by si přál.

Ztráta všech jistot

„Ačkoli se ázerbájdžánská vláda snaží budovat ubytovací kapacity, většina přesídlenců stále bydlí v nevyhovujících podmínkách bývalých veřejných budov, jako jsou školy, sanatoria, vysokoškolské koleje, ve vlastnoručně zhotovených přístřešcích či železničních vagonech po celém území státu s koncentrací v hlavním městě Baku,“ říká Helena Masníková, která dělala v Ázerbájdžánu výzkum o vnitřních přesídlencích. „Přesídlenci mají v Ázerbájdžánu specifický status, z kterého jim plyne řada výhod oproti majoritní populaci. Třeba provizorní ubytování, plyn, elektřina a telefon zdarma, měsíční potravinová a finanční pomoc, pracovní výhody. Přesto však ve své většině zůstávají nejchudším segmentem ázerbájdžánské společnosti s největším procentem nezaměstnaných,“ vysvětluje Masníková.

Problémem vnitřních přesídlenců všude ve světě je nejen ztráta domova, ale i jiných jistot. Uprchlíci uvnitř svých rodných zemí často odchází od své práce, obchůdku, políčka, na němž si pěstovali zeleninu a ovoce. V Gruzii se většina přesídlenců usídlila v hlavním městě Tbilisi. Předtím to byly pěstitelé. Prodávali, co vypěstovali, nebo alespoň měli potraviny pro sebe. Nyní se učí novým věcem. A také vzájemné komunikaci a účasti na veřejném životě v zcela odlišném prostředí.

S návratem podobná situace

Do prostředí se zcela odlišnými podmínkami pro život se přesídlenci dostávají nejen kvůli konfliktům, ale také kvůli nedostatku vody. Tak jako v Somálsku, kde opět nedávno vypuknul hladomor. Environmentální vliv je ale mnohými odborníky zpochybňován jako příčina přesídlování osob uvnitř státu. Vede se diskuze, jestli je to skutečně přírodní katastrofa, nebo spíše ekonomická situace z ní vzniklá, co vede k nucenému útěku obyvatel.

Na Srí Lance tkví příčina vnitřního přesídlení v konfliktu i přírodních katastrofách. K přesídlování na ostrově docházelo permanentně od 80. let, kdy propukla občanská válka v severní a východní části. Před sedmi lety navíc ostrov postihla přírodní katastrofa v podobě vlny tsunami, která nechala bez domovů desítky tisíc lidí. Od ukončení války v květnu 2009 se většina vnitřních uprchlíků vrátila do svých domovů. Místo nich však nalezli mnohdy jen trosky. „Válka zničila infrastrukturu, jejich domy, ztratili majetek i dokumenty, které potřebují pro úřady. V jejich vesnicích nejsou v podstatě žádné možnosti pravidelných příjmů.

Více než 80 % navrátilců žije pod hranicí chudoby,“  říká Daniela Králová, vedoucí mise Člověka v tísni, o distriktu Kilinochchi, v němž organizace působí. Organizace má v oblasti dva projekty. První je zaměřen na rekonstrukci poničených domů a poskytování hmotných prostředků k nastartování způsobu obživy. „U druhého projektu jde o kombinaci tzv. Cash for Work, kdy se lidé podílejí na komunitní práci a dostávají za to plat, a peněžních grantů, kdy navrátilci získají prostředky a absolvují školení, které jim pomohou zahájit drobné podnikání,“ vysvětluje Králová.

Mnoho zemí světa o svých vnitřních přesídlencích nemluví, jelikož by tím přiznalo, že uvnitř své země mají problém. Některé státy dokonce ze strachu zabraňují mezinárodním organizacím zasahovat do otázky vnitřních přesídlenců. Většina zemí se ale snaží najít řešení, jak uprchlíky uspokojit. Hodně z nich přijalo legislativu, která určuje status vnitřních přesídlenců. Podobně jako uprchlíci v Ázerbájdžánu, sociální a ekonomické výhody zaručuje svým vysídlencům i Kolumbie, Gruzie nebo Rusko. Uprchlíci ve vlastní zemi ale nejvíc touží po návratu do domovů, v nichž žili předtím. A také po tom, aby ke konfliktu nebo přírodní katastrofě nikdy nedošlo.